Klub "Tvoříme šperky z cínu" je na Fleru už od září roku 2010. Je aktivní, pořádá soutěže, má vlastní profil Jak to vidí cínařky, ale ze soutěží a mnohdy ani z profilů se mnoho o členkách tohoto klubu nedozvíte. A tak jsme se to, coby správkyně klubu,  rozhodly napravit a každé dva týdny Vás seznámíme s jednou z nich a také si budete moci prohlédnout něco z její tvorby.

Představují se Vám v pořadí jak přicházely do klubu, takže dnes Vám přináším rozhovor s Dag

 

Ahoj Dášo,

protože člověk je tvor zvídavý a zvědavý, tak tě chci trochu vyzpovídat, abychom věděli, kdo vlastně tvoří pod nickem Dag.  Každý jsme odněkud a ty na svém profilu píšeš, že jsi z Hradce Králové. Zavál Tě tam osud nebo tam žiješ od narození?

Je to trochu složitější, narodila jsem se kousek od Šumperka a od narození až do čtyř let jsem žila ve Slavkově u Brna, kde mě vychovávala moje prababička spolu s pradědečkem, za což jsem jim stále neskonale vděčná. Poté jsem vyrůstala u své babičky v Židlochovicích u Brna a teprve ve svých 12-ti letech jsem se přestěhovala k matce do Hradce Králové, kde žiji dodnes.

 

Některé cestičky života jsou klikaté. Myslíš, že Tě místo, kde žiješ, nějak inspiruje ve Tvé tvorbě? Nebo se utíkáš k nějakému vysněnému místu, jež je inspirací největší...

Hradec králové je pěkné, čisté město, plné zeleně, s krásnou architekturou /Gočár/ a protože se mi zde žije pěkně, zcela určitě mě i nějakým způsobem inspiruje. Je ale pravda, že velmi často se v myšlenkách vracím ke svým kořenům na Moravě.

 

Provází Tě touha tvořit už od dětství? Anebo v Tobě tuto zálibu vyvolal někdo jiný nebo nějaká událost v Tvém životě?

Babička, u které jsem později vyrůstala, byla švadlena, šila i pro zákazníky, takže si pamatuji, že mé usínání provázel vždy klapot šicího stroje. Když malé dítě žije vedle někoho, kdo je takto tvořivý, zcela jistě to v něm zanechá nějakou pozitivní odezvu. Plno krásných odstřižků mě lákalo k tomu, že jsem se na šicím stroji naučila šít někdy v sedmi letech a  o malinko později mě babička naučila háčkovat a plést.

Děda měl malou obuvnickou dílnu, boty si šil sám, ještě dnes si vzpomínám na vůni lepidla /popu/, na to jak jsem okouzleně sledovala, jak šije a opravuje boty. Jeho pusu plnou „floků“, což byly takové dřevěné hřebíčky, které se zatloukaly do bot a hlavně tu vůni kůže.

Moje matka také byla velmi manuelně šikovná, dokázala plést, háčkovat i pro zákazníky, takže jsem této vášni propadla i já.

Trochu odbočím, i když to s tvorbou příliš nesouvisí. Možná vzhledem k výše uvedeným skutečnostem z mého dětství, jsem se před třemi lety vrhla s nadšením na genealogii, protože jsem potřebovala vědět,  kam vlastně patřím, kdo byli mí předkové.

Velmi mě tato oblast uchvátila, a protože většinu matričních záznamů lze již najít na netu a matriky se až na výjimky objíždět nemusí, vrhla jsem do pátrání opravdu s velkým nadšením a úplně mě to pohltilo. Těch informací co se člověk dozví o lidech, kteří jsou s vámi nějakým způsobem spojeni a i když zde už nejsou, to je něco úžasného, až mě někdy mrazí…. to by si měl každý zažít na vlastní kůži. Aby to mužovi nebylo líto, tak ještě hledám i jeho předky, v obou případech jsem se dostala do období  kolem roku 1650.

 

 

Máš to štěstí, že máš svou vlastní dílnu nebo Ti k tvorbě musí stačit nějaký koutek?

Bohužel svoji dílnu nemám, bydlíme v malé bytovce, svůj „ponk“ jsem si udělala z poloviny jídelního stolu, který máme v kuchyni. Ještěže mám tak tolerantního muže, který si navíc vždy přál obrovský jídelní stůl – ten sice máme, ale když začnu tvořit, zbude z něho opravdu volný jen kousek.

 

Tak to by u nás doma asi neprošlo. Pomáháš si k soustředění na práci nějakou muzikou nebo máš ráda ticho a klid? A pokud něco posloucháš, co to nejčastěji bývá? Doporuč nám něco...

Když tvořím, nemluvím, potřebuji se opravdu maximálně soustředit, takže si hudbu nepouštím, maximálně pokud má muž ve vedlejším pokoji puštěnou televizi, mám to jako kulisu.

 

 

A co knížky, filmy a ostatní umělecká tvorba – co tě dokáže nejvíc potěšit?

Knížky to je moje slabost, několik let jsem pracovala v knihkupectví a pro mě toto prostředí bylo úžasné. Čtu celý život, navíc velmi rychle, přečtu knihu tak během dvou dnů. Už od svého dětství chodím jednou týdně do knihovny, odkud si přinesu vždy plnou tašku knih.

Ale před dvěmi lety jsem si pořídila čtečku. Nejprve mi vadilo, že si ty knihy nemohu „ohmatat“, ale teď už jsem si na ni zvykla, pohoda je v tom, že si mohu na netu stáhnout knihy jaké chci. Některé knihy i sbírám, mám všechna vydání Dicka Francise, Lee Childa, Sue Craftonové, čtu i fantasy, například se mi líbí ságy Davida Eddingse, Eliase Feista, je toho opravdu hodně…

 

 

Hmm, to znám :-), dostala jsem čtečku na Vánoce a ruce jsou při čtení tak nějak "prázdné". Dokážeš relaxovat stylem „hodím vše za hlavu“ a těšit se z něčeho, co není práce a pokud ano, co to je?

Relaxuji při tvoření, při hledání v matrikách, při astrologii, při procházce s pejsky, při práci na zahradě, při čtení, mám štěstí, že tohle vše je pro mně relaxace…ale abych si dokázala jen tak lehnout a nic nedělat, to bohužel nedokážu a už se to asi ani nenaučím.

 

Je nějaké slovo, citát nebo situace, co ti utkvěla v paměti tak, že jsi se k ní v průběhu života vracela a zůstala ti jako motto v tvém životě?

Již několik  desítek let znám tuhle snad norskou modlitbu a stále je pro mě úžasná

Dopřej mi, pane, abych v boji, který jde životem,
měl odvahu udeřit a riskovat,
a mám-li vyhrát, dej, aby to bylo podle zákona a aby přitom má víra a čest se udržely vysoko.
A mám-li prohrát, dej, abych dovedl stát u cesty a pozdravit vítěze, až půjde kolem.

 

 

Krásné a inspirativní. Je cínařina Tvou hlavní profesí, nebo se jí zabýváš, tak jako většina, až ve svých volných chvílích? A co na to Tví blízcí?

Již přes třicet let se zabývám profesionálně astrologií, kterou jsem nyní odsunula tak trochu na vedlejší kolej. Ale provází mě i ve špercích, kdy podle data narození mohu vytvořit zákaznici horoskop jako šperk, nebo podle čísel narození její jantru, což je magický čtverec objevený již ve starověku. Cínařina je pro mne hlavní obor, kterému se maximálně věnuji, což mohu, protože jsem již delší dobu v důchodu.

 

 

Zapojuješ nějak své blízké do činnosti kolem cínu, nebo je raději zaháníš za desatero lesů, aby nerušili?

Tak trochu je zapojuji, muž mi jezdí na poštu s balíčky, dcera mě zase vozí na různé prodejní akce. Oba dva jsou samozřejmě i mými kritiky.

 

Jak k tobě přišla informace o Fleru? A byla jsi rozhodnutá hned od začátku nabízet svou tvorbu takto přes internet? Jak jsi vymýšlela svůj nick?

Na Fleru jsem již od samotného začátku, což bylo  nyní v dubnu 2016 již  8 let.Tuším, že jsem otevření tohoto portálu zaznamenala někde na netu. Do té doby jsem měla na internetu svůj obchod, což jak jistě každý ví, není jednoduché, než se dostanete do podvědomí zákazníků, tak jsem si řekla, proč to nezkusit s Flerem.

Takže nabízet svou tvorbu tímto způsobem jsem byla od začátku rozhodnutá. Mimo obchodu se šperky z cínu  pod názvem Dag  mám ještě další profil, kde nabízím své pletené a háčkované výrobky https://www.fler.cz/dag-design. Chtěla jsem krátký název, takže nick je vlastně začátek z mého křestního jména Dagmar.

 

 

Překvapili tě někteří nakupující svými reakcemi? Co nějaká „veselá historka z natáčení“?

Některé zákaznice se domnívají, že mám nějaký krám, nebo ateliér…. párkrát se mi stalo, že jsem musela odmítnout návštěvu celé rodiny, když mi zákaznice napsala, že za dva dny se všichni přijedou podívat na mé šperky a možná si i něco vyberou….představa, že se do našeho malého bytu se třemi vítacími jezevčíky, ponkem na jídelním stolu, přijede podívat pětičlenná rodina…to jsem se poněkud orosila. Naštěstí to po mém vysvětlení vždy zákaznice pochopily.

 

Vítací jezevčíky si dovedu živě představit, jednoho máme doma ;). Přišel Ti někdy nějaký požadavek, který byl pro cínařinu neuskutečnitelný? A jak jsi jej vyřešila?

Ač je to neuvěřitelné, já nedokážu malovat ani kreslit, proto  všechny své nápady nosím v hlavě. Protože pokud něco namaluji, nelze z toho usoudit, co by to vlastně mělo být. Proto požadavek zákaznic…udělejte  mi návrh šperku... je pro mne vlastně neuskutečnitelný. Ale zatím mimo jednoho případu, nechaly zákaznice svůj požadavek zcela v mých rukou i bez návrhu a myslím, že byly spokojeny. A asi by mi trochu vadilo, když bych musela dělat šperk naprosto přesně podle předlohy, protože když vezmu do ruky kámen, vlastně jen zhruba tuším jak bude výsledek vypadat, většinou si o to kámen „řekne“ sám.

 

 

Jsi členkou klubu Tvoříme šperky z cínu a ten je aktivní v soutěžích na různá témata. Pomáhá ti to posouvat hranice Tvé tvorby dál, nebo si jedeš po své linii a témata zpracováváš podle svého gusta?

Různé soutěže v klubu mě pochopitelně posouvají dál, protože zpracováváme témata, která bych možná ve své tvorbě nikdy nenavštívila a nezpracovala. Takže zcela určitě práce v klubu tyto hranice posouvá.

 

Máš nějaké sny, co se týče Tvé šperkařské profese? Chtěla by jsi pracovat i s jinými materiály a jinou technikou? Je na Fleru někdo, kdo ti svou prací učaroval?

Ve svém věku již mnoho snů ohledně tvořivosti nemám, téměř všechny jsem si uskutečnila. Pokud se týče jiných materiálů, začínala jsem se stříbrem, absolvovala jsem i kurz,  ale bohužel jsem zjistila, že mám nějakou fobii z otevřeného ohně, který je při práci se stříbrem nutný a že jsem celou práci vlastně ve stresu, proto jsem přešla na cínařinu a ta mi naprosto vyhovuje.

Zcela určitě by mě lákalo pracovat s keramikou, s kůží…, ale určitě už zůstanu věrna cínu.

 

Je ještě něco, co bys chtěla říct a já se na to nezeptala? Ven s tím…

Ještě bych chtěla napsat, že mám velkou rodinu, tři dospělé děti, spoustu vnoučat,takže se určitě s mužem nenudíme a když se všichni třeba na zahradě sejdeme,  je to opravdu moc pěkné.

Také mám malou chovatelskou stanici trpasličích drsnosrstých jezevčíků „Johanův dvůr“, dvě fenečky a pejska. Se všemi třemi jsem udělala lovecké zkoušky, což mě opravdu moc bavilo /ač myslivec nejsem/, absolvovali jsme  poměrně hodně výstav, kde pejsci získali spoustu ocenění. Několik let jsme s mužem jezdili každý rok místo dovolené na tábor jezevčíků, kde jsme s pejskama  pilovali dovednosti. To nás úžasně bavilo. Teď jsme my i pejsci starší, takže spíše odpočíváme.

 

 

Děkuji Ti za tvou ochotu nám pootevřít vrátka tvého života a přeji ti za celý klub cínařek spoustu štěstí a inspirace.

Děkuji i já