Někteří tvůrci jdou svojí tvůrčí cestou odmalička. Jako macioza. Vystudovala broušení a rytí drahých kamenů, pokračovala zlatnictvím a stříbrnictvím, po škole zakotvila na 10 let v restaurátorské dílně a teď… Tak trochu všechno a drát k tomu navíc. :) Přečtěte si o této výjimečné šperkařce, která teď zdobí především interiéry.

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?
Tak něco málo o mně… Jsem máma dvou dítek, Rozárky a Jiříka. Je mi 45 let a s manželem bydlíme všichni na krásném místě v srdci Českého ráje, kde vlastníme starý domeček. Ten je obklopený zelení, přírodou a skalami, které máme na dosah. Tak je jasné, že mám ráda přírodu, v které žiji, a procházky, na které stačí vyjít ze dveří.

Potom mám ráda vůni čerstvě posekané trávy, když se ještě v létě spojí s vůní deště. Mám ráda muziku, kterou si pouštím ve své dílně k práci a která se line celým naším domem, protože můj muž je muzikant. Ráda si s manželem zajdu na koncert, do divadla a pak na něco dobrého. Mám ráda architekturu a nejvíce asi technické a funkcionalistické stavby. Mám ráda staré věci, které v sobě mají kousek minulosti. Mám ráda tulipány, halušky s brynzou, knížky, výstavy, fotografování, cestování, modrou barvu, makové koláče, sukně a šaty, akvarelové barvy, sci-fi…
Cesta ke tvoření u mě byla jasná už odmalička. Bavilo mě kreslení, knížky, chodila jsem do lidušky, později do zušky a k malíři do ateliéru. A pak jsem šla na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, kterou jsem si vybrala a nedovedla si představit, že bych měla jít studovat na nějakou jinou střední. Prostě jsem už od mala byla ta výtvarná. Takže u mě ta cesta ke tvoření byla daná do vínku už při narození. Navíc jsem měla štěstí, že mě rodiče podporovali a nenutili mě vydat se někam jinam. Za což jsem jim nesmírně vděčná.

Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
Teď jsem momentálně zůstala u černého, železného drátu a drátování. Tomu jsem propadla před více jak 10 lety a pořád mě hrozně baví. Ale cesta k němu byla postupná a vinula se vlastně malinko už od střední školy.
Vystudovala jsem na SUPŠ v Turnově nejprve broušení a rytí drahých kamenů a potom jsem ještě navázala zlatnictvím a stříbrnictvím. Jsem vlastně vystudovaná šperkařka a, jak se říká na škole, jsem „špérák“. A už v době studia mě hrozně bavil kontrast v materiálu a jeho použití ve šperku. Jako třeba černý kámen ve spojení se stříbrem nebo precizně vybroušený kámen s hrubě opracovaným kovem. V hlavě jsem měla i kombinaci kovaného, železného šperku právě s použitím vybroušených kamenů.
Ale po škole jsem se vydala do restaurátorské dílny a tyto moje představy jsem na čas uložila v hlavě… V této dílně jsem strávila 10 let, a i tahle práce byla zajímavá, bavila mě a pořád jsem se točila kolem kovů. Opravovat staré, zaprášené kousky z kostelů a vracet jim lesk a původní krásu bylo úžasné. Ten rozdíl před a potom mi vždycky vykouzlil úsměv na tváři s dobrým pocitem, že se práce povedla a stojí to za to.
Po narození dcery Rozárky jsem se na čas vrátila k vystudované zlatničině a dělala ve zlatnické dílně. Tam jsem vydržela do doby, než přišel na svět Jiříček. No a v době, když jsem byla doma s Rozárkou na rodičovské dovolené, jsem zkusila vyrobit první kousek z drátu. Byl to dárek pro kamarádku ke kulatinám. No a samozřejmě mi zůstal doma drát a další komponenty. Tak jsem vyrobila další kousky, a další, a postupně jsem začala trávit večery a noci u drátu. A vlastně se takovou klikatou cestou naplnila ta má představa už ze školy. Ten černý drát je krásně kontrastní s barevnými, skleněnými korálky. Nebo s keramikou, kdy najednou vznikne originální kousek do vašeho domova, který ho zkrášlí. Takže teď dělám šperky ne pro lidi, ale pro jejich obydlí a domovy. Zároveň je to pro mne vlastně taková kresba vyjádřená drátem. A ještě mě baví na drátování, že ke spojení drátů a vytvoření konstrukcí nepotřebuji žádný oheň ani pájku. Ale vše spojím jen tím samotným drátem.

Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte ráda na zakázku?
Inspiraci čerpám všude kolem sebe. Nápadů mám spoustu, ale s časem na jejich realizaci už je to horší. U nás se stačí podívat z okna a nápady jsou hned. Květiny, stromy, ptáci prostě samotná příroda. Jindy mám nápad při pohledu na nějaký kousek z keramiky. Hned si řeknu, že by se mi líbil přimotaný do drátů a co bych z něj vyrobila. Hrozně mě baví vybalovat objednanou keramiku… To už se mi hned hlavou honí nápady. A nemusí to být jen keramika. Jsou to i další poklady, třeba i ty zaprášené, staré, někde zapomenuté. Vracím je zpátky do našeho života. Jako třeba staré, skleněné ověsy z lustrů, formičky na cukroví, příbory nebo samotnou nohu k lampičce.

Práce na zakázku mne moc baví. Vždycky mám teda trochu obavu, zda se trefím přesně do vysněné představy a přání zákazníka. Ale když mi pak pošle nadšený mail s fotkou, tak se mi uleví, že se práce povedla a vše je, jak má být. Občas právě vzniknou jedinečné kousky, které už potom nevyrábím. A které jsou určeny na konkrétní místo, aby ladily, pro konkrétního člověka a zároveň v sobě měly i kousek ze mě. Někdy se mi i trochu podaří potrápit hlavu, když mám vymyslet něco nového. A to mě právě také baví. Vymýšlení postupu, konstrukce, uchycení a ladění korálků, kamínků nebo keramiky. Je to vlastně takové hraní si.

Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
Nejlépe se mi tvoří, když mám klid a můžu se zavřít ve své dílně. Teď to obvykle bývá přes den, když jsou děti ve škole. Mám svou malou dílnu ze stavební buňky na zahradě u domu. Tak tam si po odjezdu dětí do školy zalezu a pustím se do motání drátů. Stůl mám u okna s výhledem do zahrady a k práci si pouštím pokaždé hudbu. Bez ní si můj pracovní den vůbec nedovedu představit.

Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není „jen“ koníček.
Že už mi ten koníček začíná přerůstat přes hlavu, jsem si začala uvědomovat na konci druhého těhotenství. V té době jsem přes den pracovala ve zlatnické dílně a po nocích motala dráty. No a měsíc před porodem, v čase Vánoc, už to bylo dost náročné sedět od rána do 18 hodin u zlatnického stolu a potom ještě doma do 3 hodin ráno u drátování. V tu chvíli jsem si začala uvědomovat, že až skončí rodičovská, tak už to nemohu se dvěma dětmi takhle dál dělat. Ale měla jsem ještě čas to během té rodičovské dovolené promyslet. A tak jsem se ke konci rodičáku rozhodla, že to s drátováním zkusím na plný úvazek.
Nejdříve jsem musela vymyslet prostor pro dílnu a všechen ten nashromážděný materiál. Zahradu máme velkou, tak jsem se rozhodla koupit stavební buňku a v té si vytvořit dílnu a svou pracovní zašívárnu. A bylo to… Vlastně jsem si tou dílnou splnila i svůj dávný sen o vlastním ateliéru. Ten jsem si vždycky přála. Mít svůj prostor a své království.

Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo?
Já si na vše nejraději přijdu sama. Teda ne, že bych nenakoukla pod ruce zkušenějším, to se s radostí podívám a načerpám nějakou radu. Ale co se týká přímo drátování, tak tam jsem ke všemu dospěla po své cestě sama, od brusičky, zlatnice, přes restaurátorku až právě k drátování. A díky této pouti jsem získala spoustu zkušeností a znalostí, které se mi hodí, a čerpám z nich. Protože přeci jen vím různé postupy, vlastnosti a chování kovů. A myslím si, že takhle si to vše i lépe zapamatuji a uložím, když si to vše prožiju a musím si tu cestu najít sama. Někdy je klikatější a složitější, ale jindy zase ubíhá hladce.

Na který svůj výrobek jste nejvíce pyšná a proč?
Jeden jediný výrobek nedokážu určit. To je těžká otázka… Spíš bych napsala, že mám moc ráda a baví mě výroba svítidel, jako jsou lustry a lampičky. Tam je pak na konci krásné to rozsvícení, kdy se rozehraje barva skleněných korálků a stínohra na zdi. Nebo když použiji třeba plátky achátů do lampičky a po rozsvícení vynikne barva a kresba kamene.

Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
Myslím si, že spíše ne. Vlastně určitě ne. Vše, co jsem měla možnost zažít a vyzkoušet, mi něco dalo a nelituji toho.

Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
Mám své moc oblíbené tvůrce a prodejce na Fleru. Jsou to buď kousky pro mou tvorbu anebo jen tak pro radost a potěchu. Tak nejdříve ti pro potěchu, né pracovní. Nejkrásnější sukně, a mám jich už několik, šije Martinka U Vincenta. Pravidelně nakukuji k woltér, která má nádherné košíky. Trochu jiné vinutky a šperky z nich dělá Papi Tutu. No a potom jsou to mé oblíbené keramičky. S Katkou Kate Motl z malebné Šumavy spolupracuji už dlouho a stále mě překvapuje novými motivy. Do drátů se mi ty její kousky náramně hodí a jsem jí vděčná, že má přání vždycky splní. I když někdy ji dokážu také pěkně potrápit. Další keramička je Kronmon74 Monika Kronďáková, která má zase trochu jiný rukopis. A do třetice je to ZARIA. Bylo by jich samozřejmě spousta dalších. Tady na Fleru je hodně krámků, které stojí za to navštívit a třeba jen nakouknout.

Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Se svojí rodinou někde na výletě. Když ráno nemusíme vstávat, poválíme se v posteli, dáme si pozdní snídani v pyžamech a pak vyrazíme někam ven. Buď do přírody nebo na nějakou památku, hrad, zámek anebo do ZOO. Ty máme v oblibě celá rodina. To je pro mne ten nejmileji strávený den bez tvoření. I když mně se má práce prolíná i tím volným dnem na výletě. Protože se dost často vracím domů s kamenem v kapse nebo nějakým nalezeným kouskem od cesty. Který tam přece nemůžu nechat ležet a už ho vidím přimotaný do drátů.

Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
No, tak to teda vůbec nevím… Za rok si ještě dovedu představit, že budu ve své dílně vymýšlet nějaké jarní, květinové a barevné rozkvetlé kousky. Protože budu mít za sebou vánoční období, a to se potom těším právě na ty barvičky. A budu si říkat, že musím ty příští Vánoce stihnout více v klidu a začít vyrábět ozdůbky o něco dřív. Což se mi stejně jako každý rok nepovede. Za deset let netuším. Nejsem člověk, který by si plánoval věci moc dopředu. Vždycky vám totiž do cesty přijde něco nečekaného a pak je rázem všechno úplně jinak. To jsme vlastně teď za poslední roky zažili všichni. Jen bych si přála mít za těch deset let stále svou milující rodinu, mít víc času právě na tvoření, abych mohla pořád drátovat a měla stále plnou hlavu nápadů jako teď.

Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Aby si šli za svým snem a nenechali se nikým odradit. Někdy je ta cesta krkolomnější, ale stojí za to. Hlavně to zkusit, nebát se, dát do své tvorby kousek sebe a být originální. Myslím si, že zákazník pozná a ocení, když je věc dělaná s láskou, poctivě a je z ní cítit otisk duše autora.